(Jirí Wolker)
Plujeme tiše,
kam, nikdo neví.
Z neznámé ríše
zpíváme zpevy.
Ze hlubin zeme, z tajemných skrýší
tryskáme vzhuru v pulnocní tiši.
Pres strmé brehy, kol skal a lesu
letíme prudce v divokém plesu.
Lesy se chvejí
pod naším skokem.
V šíleném reji
letíme tokem.
V krajine rovné, v klidu a míru
hltáme peny divokých víru.
Sonáty svojí andante hráme,
na vlnách svých je ukolébáme.
Dech širých plání
vášne nám hasí.
Do vod se sklání
bohaté klasy.
V jezeru tichém šeptáme s brehy.
Zjasnené nebem, plny jsme nehy.
Noci když jasné lehnou si v kraji,
stríbrné hvezdy s námi si hrají.
Touha však stará
po dávné pýše
v srdci nám hárá,
žene nás výše.
Neznámé ruce v obet nás berou,
pritisknou k sobe na hrud svou šerou.
Mracný naš koráb vichrice ženou,
ztemnela prída šedivou penou.
Letíme prudce
zvíreným nebem,
sraženy v putce
ohnivým hrebem.
V rachotu hromu, skuhrání bourí
padáme dolu ve mracen kouri.
V tisíci slzách stríkáme kolem,
zniceny pádem, zlomeny bolem.
Šedivým hávem
skryje nás zeme.
V objetí tmavém
tiskne nás jemne.
V pulnocích šerých, ve tmavém koutku
cekáme dotek carovných proutku.
Cekání zvolna v spánek se mení,
o taji sníme znovuzrození.